Synnin Viemää - kapitola 1

Ville Hermanni Valo se narodil 22. listopadu v Helsinkách. Během svého dětství a dospívajících let žil na předměstí Oulunkyly". Jeho rodina se skládá z jeho otce Kariho, matky Anity a jeho o 7 let mladšího bratra Jesse, který je nadšeným amatérem thajského boxu.

,,Erekce na kesoilské benzínové stanici v Oulunkylë, je jednou z prvních věcí z mého dětství, na které se vzpomínám.´´ Říká Ville Valo.,,Nevzpomínám si skoro na nic ze svého dětství.Myslím, že jsem se narodil v nemocnici v Kätilöopisto, v každém případě někde v Helsinkách. Během prvních měsíců svého života moje rodina žila ve staré části Valily, ve starém dřevěném domě. Potom jsme se přestěhovali do Oulunkyly", kde jsem žil dalších 17 let v obyčejném třípokojovém bytě ve věžáku. Potom jsme se přestěhovali znovu. Chodil jsem do školy v Oulunkylë.

Moje dětství bylo pěkně normální. Můj otec pracovával se starými auty a moje matka měla tu samou práci, jakou má už 20 let.jsou to normální pracující lidé. Když jsem byl malý, měli jsme mnoho zvířat. Měli jsme psa, který mě učil chodit. Jmenoval se Sami. Když zemřel, byl to pro mě velmi traumatický zážitek a začala se mi rozvíjet má alergie a astma. Jsem si jistý, že je to psychosomatické, alespoň si myslím, že je to tak. Také jsme měli zlaté rybičky, želvu a mnoho druhů dalších zvířat.

Nikdy jsem úplně nechápal chlapce, kteří říkají, že si ve své mysli stále pamatují vše ze svého dětství, jako když byli batolaty. Dobře, nepamatuji si skoro žádné věci ze svého dětství.bylo mi jen řečeno mnoho příběhů. To je např. náš rodinný přítel jménem Jallu, který byl a ještě je zkurveně dobrý Elvisovým imitátorem. První hudební vzpomínku o mě, na kterou si moji rodiče vzpomněli, je z jedné rodinné párty, když kolem půlnoci Jallu začal hrát Are You Lonesome Tonight (v čj.:dnešní noc jsi osamělá). Ve svém pyžamu jsem se po všech čtyřech vyškrábal na polici, kde stály bonga bubny a začal bubnovat do rytmu Elvisovy písničky. V tu chvíli si moji rodiče pomysleli:,,Z toho bude jednou muzikant!´´

Moje první dětská hororová vzpomínka je také díky Jallymu nebo spíš jeho synovi. Jallův syn je fanatikem Iron Maiden a tenkrát, byl jsem ještě velmi malý, měl jsem jen něco okolo 4, když jsem vešel do jeho pokoje. Byl večer a tma a jeho pokoj byl plný plakátů Iron Maiden s Eddie monstrem a dalšími ponurými věcmi. Dostal jsem strach a utíkal pryč. Možná dokonce dnes, se ještě Eddieho trochu bojím, ale jen maličko. Chtěl jsem přemoci svůj strach a Iron Maiden jsem si později docela oblíbil.

Jak jsem byl starý tenkrát v Oulunkylë na benzínové stanici, kde můj taťka opravoval společně s dalšími chlapci své auto? Každopádně jsem byl ještě opravdu malý, mohl jsi mě rozdrtit svými malými prsty. U té benzínky jsem viděl poprvé nahou dívku v kalendáři a okamžitě měl erekci. To je opravdu jedna z mých prvních vzpomínek z dětství. Na těchto opravených autech jsem se večer většinou bavil tím, že jsem do výfuku otcova Cadilacu nebo Forda nacpával hřebíky. Kdyby někdy můj otec to auto nastartoval, v okamžiku by mnoho lidí stojících kolem mohlo být mrtvých.

Tenkrát byl můj taťka řidičem taxi a poslouchával mnoho druhů muziky. Hiski Salomaa, Tuomari Nurmio, Tapio Rautavaara-typický tradiční finský materiál, jen stará vesnická hudba a normální písničky. Mnoho Helismaa a J. J. Cale. Možná trochu Elvise, čas od času. Ještě stále zachovávám staré nahrávky mých rodičů.Rolling Stones, Cat Stevens, nějaké reggae, John Lee Hooker a Bo Didley. Většina z těchto nahrávek je O.K. Bože, děkuji svým rodičům, že nebyli fanoušky finské pop music. My už máme jednoho Dannyho (slavný finský popový zpěvák) ve skupině, to je dost! Moje mamka říká, že když jsem byl dítě a začal plakat, můj otec pouštívával písničku Paratiisi od Rauliho Badding Somerjokiho. Potom si mě vzal na klín a začal tancovat. A já přestal plakat.

Opravdu si nemohu vzpomenout na jakoukoli věc ze svého dětství, ale ve škole mě přeřazovali ze třídy do třídy. Bojoval jsem s většími chlapci, než jsem byl já a zkoušel si hrát na siláka. Byl jsem hyperaktivní a okolo 7 let mi dělali mnoho testů, jako fixování drátů na hlavu, aby chytili nějaké magnetické signály. Ale nakonec doktoři nic neobjevili a já jsem dostal speciální povolení kreslit si ve třídě, protože jinak bych nemohl jen tak tiše sedět. Opravdu jsem nebyl špatný, jen trochu divoký. Kromě tohohle se nic moc zvláštního během mých školních let nestalo. Nějakým způsobem jsem zvládal udržet všechnu svoji nenávist a zklamání potlačenou v sobě. Měl jsem také nějaké potíže se sousedními gangy. Byly to gangy z Oulunkyly" a gang z předměstí Patoli. Ale přes všechno, čím jsem prošel byly mé známky ve škole docela slušné.

Na nižší střední škole jsem měl matiku většinou oblíbenou. Ale nejprve matika a její učitel jménem Ekki Falk byly pro mě opravdovým problémem. On byl opravdu hrozný. Vyvolával mě k tabuli, dával mi otázky a dělal ze mě blázna. Ale jednou, byl jsem z toho už otrávený, jsem se rozhodl, že se to naučím. Věnoval jsem matice mnoho času. A od té chvíle jsem dostával samé jedničky. Od té doby jsem vycházel dobře se svým učitelem a sám se sebou také. Ve škole, kreslení, hudební výchova a dějepis byly dobré předměty. Ale celkově jsem si myslel, že škola je plýtvání času, kromě základní školy, kde se naučíš číst a psát, což je důležité. Ale škola sama o sobě nemá žádný účel. Škola by měla bát navštěvována jen těmi, co se chtějí skutečně něco naučit. Jako například, když Ti je 30 a opravdu si ochotný studovat. Škola je jen nezbytné zlo pro všechny mladé lidi a každý ji jen nenávidí. Musíš se to všechno učit nazpaměť, bez toho, aby se Ti dostalo skutečného významu věci.

Po nižší střední škole jsem chodil do večerní školy v Käpylë. Chodil jsem tam rok a půl a potom jsem přestal, protože už jsem to nemohl víc snést. Neměl jsem dost síly pokračovat. Stále jsem žil s rodiči a nikdy jsem školu celou nedodělal. Jízda autobusem trvala příliš dlouho. Kytarista Petri Valli z bývalých Kingston Wall Band byl v mé anglické třídě ve večerní škole v Käpylë.

Když jsem byl mladší hodně jsem kreslíval a docela dlouho jsem chodil do výtvarné školy. Ale potom si postupně hudba vzala všechen můj čas. V roce 1984 jsem měl 8 roků a poslouchal Animalize od Kiss. To byla první deska, kterou jsem si kdy koupil. Mohu za to poděkovat své sestřenici Pie. Našetřil jsem si dost peněz ze svého kapesného, abych si mohl koupit desku a zeptal jsem se jí, kterou desku by mi doporučila. Já sám jsem o deskách ani o obchodech, kde se prodávají nic nevěděl. Pia řekla ,,Kiss jsou dobří.‘‘ a já šel do obchodu a vzal desku z poličky, kde bylo napsáno ,,z TV reklam‘‘. Nevěděl jsem o Kiss mnoho, ale od té doby, co moje sestřenice řekla, že tahle skupina je dobrá, myslel jsem si, že by jejich muzika měla být dobrá také. V podstatě, Pia mě neustálým přesvědčováním přinutila do Rock’n’Rollu. Kdyby mi doporučila například Schuberta, výsledek mohl být hodně rozdílný.

Stále mám rád album Animalize. Pro mě osobně je to nejlepší deska Kiss. Často se stává, že první deska, kterou kdy slyšíš, je jedna z těch, které v tobě zanechají trvalý dojem. Podle mého názoru je to jedno z jejich nejvíce podceňovaných album. Později jsem si koupil všechny jejich desky a pásky. Ale nikdy jsem neměl rád jejich maškarádu. Tuším, že je to proto, že jsem je poznal bez toho.

Ve 3.třídě jsem mohl přestoupit do hudební třídy. Složil jsem všechny zkoušky, abych v ní mohl začít. Měli jsme si vybrat nějaký nástroj a protože jsem si myslel, že Gene Simmons byl tak ,,cool,, propadl jsem tomu a začal hrát na basovou kytaru. Jen jsem potřeboval sehnat nástroj.

Moji rodiče někde objevili basovku a byl to pro mě významný okamžik, když mi ji dali. Já jsem rozumná osoba, tak jsem ji pořád udržoval v pořádku a kontroloval ji. Je pořád zkurveně dobrá a ještě pořád na ni hraju. Je to Dia SG Bass. Později jsem vyměnil basovku několikrát za lepší nástroje, ale ještě si pamatuji, že jsem z basové kytary měl víc bolesti, než potěšení a první malý zesilovač. Mé prsty byly strašně bolavé a má matka stále říkala-,,zatracené cvičení´´. Párkrát jsem taky třísknul věcmi o zeď. Nevím, jestli moje mamka chtěla, ale bylo dobré, že mě nutila cvičit. Tímto způsobem jsem se mnoho naučil, přestože mě cvičení nudilo, jak peklo. Nikdy jsem nehrál na piáno a nemám žádné další základní znalosti. Dávám přednost učení, jak hrát pop a rock místo něčeho s vyšší kulturní hodnotou. Můj první učitel na kytaru se jmenoval Hannu Talako, byl učitelem hudební třídy na škole v Oulunkylë. Učili jsme se věci, jako je čtení hudby. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se něco naučil. Potom přišla první kapela. Byl jsem ve 4. nebo 5. třídě. Skupina se nazývala B.L.O.O.D., s tečkami mezi písmeny, jako W.A.S.P. .Nevěděli jsme, proč tam ty tečky jsou, ale vypadalo to dobře. S touto kapelou jsme hráli jednou před naší hudební třídou. Ostatní chlapci byli starší než já, pravděpodobně chodili už do 6. třídy. Hráli jsme Run To The Hill od Iron Maiden. Zvláštností skupiny B.L.O.O.D bylo, že jsme měli 2 bubeníky. Jeden hrával během zkoušky, ale míval velký strach z pódia, takže nemohl hrát před publikem. Potom jsme začali hrát na školních párty jako Elovena Boys. Hráli jsme písničky od U2 a Dire Straits a já pro kapelu napsal své první písničky. Hráli jsme kolem 5 nebo 6 živých vystoupení, dohromady jich bylo vlastně docela dost. Já jsem jen hrál na basovku a nikdy nezpíval. Tenkrát mi bylo okolo 9 nebo 10 let. Ale ne vše byla jen muzika. Cvičil jsem judo okolo 9 let, začínal jsem, když jsem byl opravdu hodně malý. Můj otec dělával box, měl rád tento druh bojového sportu. Od té doby jsem nechtěl boxovat, začal jsem chodit na box. Chodil jsem tam jen jednou týdně, měl jsem něco jako zelený pásek a 3 medaile. Potom jsem toho taky nechal. Nikdy jsem se nezúčastnil žádné soutěže. Potom jsem začal jezdit na kolečkových bruslích a to mě drželo opravdu dlouhou dobu. A potom už jsem nebyl dítě. Prošel jsem posraným puberťáckým obdobím, kdy jsem své matce říkal neustále kurvo. Můj otec mě nutil psát slovo kurva tisíckrát, abych se přesvědčil, jak špatné to slovo je. Tak jsem psal tisíckrát kurva a moji rodiče se trochu zklidnili.

Když jsem začal chodit do 7. třídy, byl jsem celý vyhublý. Měl jsem kolem 13. Byl jsem celkem prosté dítě, když mě porovnáš s Lindem, například. On byl celý poprvé úplně opilý, když mu bylo sotva 6. Také jsem se nikdy nepral ani neudělal nic opravdu kriminálního, muzika a kolečkové brusle byly pro mě důležitější. A bydlení v Oulunkylë nebylo stresující. Mige bydlel v Patole a Linde na východě Pakily, tam byli různé druhy šílenců, kteří se tam potloukali. Byl jsem druh dítěte, které vyrůstalo jako v bavlnce. Poprvé jsem ochutnal alkohol, když mi byli jen 2 nebo 3 roky. Koupal jsem se ve vaně se svým otcem a on jako obvykle popíjel svoji sklenku whisky. Chtěl jsem to taky zkusit a moji rodiče mysleli, že by mě měli nechat, tak jsem získal trauma na celý život a nikdy se už pití znovu nedotknu. Srkl jsem si whisky a řekl:,,chutná dobře, můžu dostat víc?‘‘ Pokus se nezdařil….Poprvé, když jsem byl úplně opilý bylo, když jsem vypil 7 lahví piva a potom ležel na hřišti v Oulunkylë. Podruhé to bylo zajímavější, s Lindem a dalšími chlapci jsme dali dohromady peníze a koupili okolo 7 beden piva. Potom jsem se koukali na video Song remains the same (Píseň zůstává stejná) od Let Zeppelin, která se finsky nazývá Laula jää pystyyn. Tenkrát jsem také měl dívku. Byl jsem zvyklý se moc opít, potom to všechno vyzvracet a jít se projít někam ven. Mezitím jsem byl se svoji dívkou, seděli jsme na posteli a já to na ní všechno vyzvracel. Najednou přijeli policajti, protože jsme dělali velký hluk. Potom jsme utekli do lesa. Tam jsme pokračovali s chlastáním a to všechno skončilo s Lindem a jeho šviháckým odvozem mě do východní Pakily, do pokoje chlapce jménem Joonas, jehož rodiče spali o patro nad námi. Nejdřív jsem si došel na záchod, vyzvracet se, potom jsem vyšel nahoru po schodech a spletl si pokoj. Joonasův otec mě jen tak tak nezbil. To bylo moje podruhé, kdy jsem byl úplně opilý a kocovina byla právě tak hrozná.

Moji rodiče byli opravdu rozzlobeni z mých experimentů s chlastem, ale také rozumněli, že z určitého hlediska bys měl zkusit cokoliv. Často jsme jezdívali do Lepakka, poslouchat punk. Jednou v centru jsme vyprázdnili 2 lahve Liebfrauenmilch, teplého německého vína. Zlikvidovali jsme taky malou láhev Koskenkorvy. Vzpomínám si, že jsem se bezpečně vzbudil ležící na nějakém rohu Lepakka. Všude bylo prázdno a skupina měla už dávno hrát. Byl jsem tam a ležel ve svých vlastních zvratkách. Nějak se mi podařilo chytit poslední autobus a také tam se pozvracet, potom jsem padl na podlahu před posledním sedadlem řady autobusu. Řidič si nevšiml, že já jsem ještě pořád v autobuse a vjel přímo do terminálu. Potom přišel dost rozzlobený a vytáhl mě ze svých zvratků a já jsem se sám sobě znovu a znovu omlouval. Kupodivu jsem si nějak zvládl najít taxi .Když jsem se dostal domů, zařval jsem ze dvora na své rodiče, ať mi hodí nějaké peníze na taxi. Potom jsem jen padl do postele, celý oblečený, celý roztřesený, cítil jsem zkurvenou závrať. Najednou se otevřeli dveře a rodiče rozsvítili, ukázali na mě umírající smíchy. Mnoho povyku pro nic. Jistě že byli rozzlobení, že se mi mohlo něco stát, ale jak jsem říkal, máš zkusit všechno, když jsi mladý.

Už na základní škole jsem se zajímal o dívky. Ale na podiu jsem svůj zájem o ně projevoval házením kamínků po nich. A takhle dokonce ještě dnes po nich kamínky házím. Dobře, nikdy jsem nebyl druh chlapce na dlouhodobé vztahy a v mých školních letech jsem nikdy neměl opravdovou dívku. Poprvé, kdy jsem měl sex, to je tak dávno, že se o tom dokonce nechci mluvit. Jsem si jistý, že si o mě lidi myslí plno různých věcí a já nechci nikoho zklamat, být Love-Metalovým Poslem, to já jsem. Jistě, mohl jsem předstírat, že jsem měl sex, když mi bylo 12 nebo 7-to chce každý zdůraznit, dokonce i když je to jen vymyšlené.

Teď, vraťme se zpátky v čase do Pop a Jazz školy v Oulunkylë. Tak, moje první opravdová kapela byla B.L.O.O.D.. Tam jsme nacvičovali muziku, která pro nás byla důležitá. To znamená Iron Maiden. S Elovena Boys jsem také hodně zkoušel, ale potom přišla Aurora. Tam jsem hrál na bubny a Linde na kytaru. A tam jsme opravdu začali dělat naše první písně. Byl jsem v 7. třídě, když jsem se seznámil s Lindem. Chodil jsem do školy na hranici mezi východní Pakilou a Oulunkyloü a Linde chodil do té samé školy. Protože on byl kytarista a já basista, občas jsme hráli spolu. Oba jsme hrávali Charlieho Parkera nebo podobný materiál. Časem jsem poznal i ostatní kluky, často jsme se spolu flákali. Linde byl už stejně beznadějný kluk, jako dnes. Možná je dnes dokonce víc uzavřený, než dříve. Tak tichý, jak mluvící člověk může být. Na nižší střední škole, v nejhorších časech jsem měl 6 nebo 7 kapel najednou a alespoň 1 zkoušku denně. To byly Jazz, Dixieland ve škole a taká Aurora, která vždycky znamenala nadbytek piva. Hráli jsme třeba Shitter Limited a jejich klasiku, jako Anna pillua Helena Pesola (to je něco jako f***k me, Helena Pesola). Také jsme psali nějaké písničky a dělali veřejné skandály. To už bylo celkem dobré.Náš zpěvák, Erkki, který dnes hraje s Ihmepoika, jednou vypil celou láhev Koskenkorvy, následoval nějaký 60% chlast a museli jsme ho na jeviště odnést. Spadl na podpírací trámy a všechny reklamy spadly 2 palce od mé hlavy. To všechno se stalo před první písničkou. Reflektory spadly na mé bubny a všechno bylo zkažené. To vzal čas a my jsme to mohli dát všechno znovu do pořádku. To byla první kapela, ve které jsme hráli také rock.

V Auroře jsme nacvičovali rok a půl, když jsme se rozhodli shromáždit peníze na školní výlet organizováním hippie party. Také jsme byli zaměstnáni zkoušením Smoke on the water od Deep Purple, Purple Haze od Jimiho Hendrixe a Paranoid od Black Sabbath. Party se měla konat o týden později a my všichni jsme byli vzrušení, protože se konečně mělo něco dít. Potom Martti Ilmonen, náš ředitel, měl záchvat schizofrenie, přiběhl do školní haly křičíc, že neexistuje způsob, jak by se tady na škole dala pořádat hippie party, protože by to všechno bylo jen o kouření hašiše. Potom sfoukl párty a od té doby jsem toho člověka nenáviděl. Dokonce jsme dostali povolení od naší třídní učitelky, abychom shromáždili peníze. Takže jsme mohli udělat výlet? Třeba do Amsterodamu! Chtěli jsme se řediteli pomstít, tak jsme napsali písničku s názvem ,,Martti Ilmonen tunkee kyrpää suoleen,, (v češtině něco jako ,,Martti Ilmonen si čuchá k prdeli,, nebo ,,M. I. si strká nos do prdele,,). Hráli jsme tuto písničku na podzimním koncertě a všichni ostatní učitelé se rádoby nepozorovaně usmívali. Lidé odcházeli totálně pobláznění a začali kolem sebe házet židlemi. Od té doby jsme měli zakázáno hrát na školních koncertech v Oulunkylë. Nakonec jsme ještě do Amsterodamu jeli. Shromáždili jsme peníze jiným způsobem, prodáváním koblih od dveří ke dveřím a tak. Byla to exkurse hudební třídy, cestovali jsme do Holandska přes Švédsko, Dánsko a Německo. Myšlenkou bylo hrát v místních školách. V Holandsku jsme měli 3 nebo 4 představení a celý výlet trval 10 dní. Amsterodam byl hodně zábavný. Byl jsem před tím v zahraničí jen jednou, v roce 1991 jsem jel se svými rodiči a mladším bratrem do Thajska. Oslavovali jsme tam Vánoce a Nový rok. To byl můj první opravdový prázdninový výlet a dodnes také jediný. Všechny ostatní výlety jsme spojovali s muzikou, turné nebo propagací.

Na školním výletě do Holandska nás mnoho objevilo sama sebe. To byly časy, když se lidé pomalu rozvíjeli, jako například když homosexuálové objeví právě to, že jsou homosexuály a nějací pitomci zase selžou kvůli tomu, že si uvědomí, že jen studium není vším potřebným do života. Výlet byl katastrofa v dobrém slova smyslu a my jsme tam hodně flámovali. Stáli jsem v Utrechtu, nedaleko Amsterodamu, ve velkém hotelu pro mládež, který měl bar. Tam jsme všechno poskládali a hráli jsme nějakej posranej jazz. To bylo opravdu zvláštní. Bylo to vlastně naše první živé vystoupení v zahraničí. Lidé vyšplhali na střechu a dělali mnoho různých ,,shitů,, jak teenageři dělají. Dobrá, kouřil jsem tam nějaké drogy, zkoušel jsem to už jaký čas předtím. Byli jsme v Amsterodamu jen na pár hodin a měli chvíli volno. Učitelka nám dala každému 20 holandských mincí, řekla, že jsou to peníze na náš oběd a že se tu znovu sejdeme za 2 hodiny. Tehdy jsem už měl dlouhé vlasy a poslouchal reggae. Zatímco ostatní šli do Mc´Donalds, šel jsem do vedlejšího ,,coffee shop,, a dost se tam zkouřil. Zbytek dne jsem byl v mlze. To byl můj první kontakt s čistými zahraničními drogami. Jsem si jistý, že Linde měl ten samý zážitek. Protože Linde byl na tom samém výletu v Amsterodamu, jako já, ale Mige ne.

Znal jsem Migeho už tehdy, ale on byl o 2 roky starší, než já, byl na Sibeliově škole a vždycky se kolem potloukal s lidmi stejného věku. Poznal jsem Migeho ve 3. třídě, když jsem začal hrát na basovku. Byl tehdy v 5. třídě. Protože měl taky basovku, potloukávali jsme se spolu docela často a všechen čas jsme trávili právě hraním. Mige žil v Tuusule, takže jsem ho neviděl tak často. Byl stejný, jako dnes. Zatraceně páchl, protože se nikdy opravdu neumyl. Ve 13-ti si nikdy nevyčistil zuby. Čestně. A nikdy neměl kaz nebo něco podobného, těžko tomu uvěřit, že? Mige pochází z umělecké rodiny. Byl to šílenec, který nosil 2 různý boty, s neuvěřitelně oplzlými dlouhými vlasy a neuvěřitelně ošklivým oblečením a divnými přáteli. Vždycky jsem považoval sám sebe za lepšího basáka, než je Mige a proto jsem s ním neměl nikdy problémy. Mige a já jsme právě jako den a noc. Jsme tak rozdílní, že jsme jeden druhému nikdy nic nezáviděli. My oba jsme si moc zahrávali, ale rozdílně, opravdu fantastickým způsobem.

Když se mi konečně přehouplo přes 18, odešel jsem z domova. Moji rodiče mi platili a já mohl odejít do centra města. Proto jsem taky přestal s léčbou, ačkoli jsem měl dost špatnou alergii a hrozné astma, to znamená, že jsem nebral potřebné kortizony, protože jsem si myslel, že nejsou užitečné. Potom moji rodiče dostali psa, který ještě stále žije. Byla to dánská doga jménem Fido. Byla zachráněna, protože její majitel ji mlátil. Tenkrát byla moje sestřenka Pia už vyučenou veterinářkou a samozřejmě si všimla, že se psem není nic v nepořádku, ale jen s jeho majitelem. Tak jsme ji adoptovali.Fido byla nejprve trochu plachá, ale teď vychází s každým členem rodiny. Tak moji rodiče přinesli psí boudu a rozhodli se zjistit, jestli bych měl alergické reakce. Uběhlo 7 let a já neměl žádné problémy. Ale potom jsem měl těžký astmatický záchvat, že jsem musel jet do nemocnice na ambulanci, kde jsem strávil 2 týdny na té samé stanici s pacienty s rakovinou plic. Potom mi můj otec pronajal byt, jako dárek k narozeninám. Přišel do nemocnice a řekl mi, že pro mě má byt a já jsem byl tak šťastný. Z nemocnice jsem se přestěhoval rovnou do svého nového bytu a moji rodiče tak mohli i nadále chovat psa. Shit. Ale ještě, že to bylo dobře načasované. Byt byl v noblesní čtvrti na jihu Bulevardi. Malá plocha o 23 metrech čtverečných. Raději Ti nebudu dávat přesnou adresu, protože tam teď bydlí Mige. Byl to neuvěřitelný pocit, pohybovat se ve svém vlastním bytě. Nemusíš mít strach nechat dveře od koupelny otevřené, zatímco masturbuješ, můžeš spát kdykoli chceš, poslouchat nebo hrát muziku, kdykoli se na to cítíš. To byla opravdu svoboda. Alespoň pro mě bylo 18 dobrý věk opustit domov. Můžu to jen doporučit. Moji rodiči byli nejspíše zklamaní, když jsem odešel ze školy, ale já mám pocit, že mého otce více mrzí to, že dodnes nemám řidičský průkaz.´´