Dorazit středeční večer do "vzývané" Lucerny bylo povinností každého gotika: kdo vynechal, měl by dnes hluboce litovat. Zcela vyprodané prostory, které sužovalo nesnesitelné vedro, ukrývaly do osmé hodiny ve svých útrobách jména velkého formátu.

Na minutu přesně se před nedočkavým ochozem, jenž své finské hvězdy přišel uctít slušnou sprškou růží, vynořila anglická temnota PARADISE LOST. Od pětice, která už má taky něco za sebou, jsem očekával minimálně nadprůměrný výkon, co dokáže publikum slušně zahřát. Pravda, dav je přivítal vcelku nadšeně, ale kapela působila doslova jako psi čumák. Nudné a statické pózování bych ještě dokázal přehlédnout, kdyby bylo ovšem co poslouchat. Netvrdím, že playlist byl zvolený špatně, ale před námi stálo pět mrtvol, které navíc pohřbíval nicotný výkon frontmana Nicka Holmese. Studiovou tvorbu PARADISE LOST jsem si poměrně oblíbil a zřejmě to tak zůstane i nadále. Při nahrávání se musí ve studiu dít asi pěkné věci, protože jestli ve středu přede mnou stál stejný Nick, který je také ke slyšení na deskcáh, pak by mě zajímalo, jak moc mu pomáhají studiové madšinky. Nick zpíval hodně špatně. Nejenže nedokázal přitlačit na svůj brusný chraplák, ale do temných hlubin svého vokálu se ani nepodíval. Podezírám, že kapela toho měla už za vandr a pražský set jednoduše ošidila. Nick společně s ostatními členy působili nezúčastněně, strojově chladně. Od kapely takového formátu bych obdobné faux pas nečekal. Dojmu nepřidal ani špatný zvuk, kdy zpočátku nebylo slyšet údery do činelů a kytary tvořily jeden velký uřvaný chaos. Co bych kapele ale určitě doporučil, je najmout si živého klavesáka. Hrůza poslouchat nekonečné samply z playbacků, které byly navíc ještě vmíchány nevyváženě. Znovu se budu opakovat, ale PARADISE LOST jsu jeden velký, studený stroj. Alespoň ve středu se nám tak odprezentovali.

Naštěstí jejich tříčtvrtěhodinka vypršel a netrpělivě očekáváni byli miláčci publika, zejména toho něžného. S nekonečnou přípravou techniky se stále zvyšovala teplota v sále, což řada jedinců neustála a HIM vyhlížela s andělíčky v očích. To však ještě nikdo netušil, že před námi je dvouhodinový výlet napříč finskou melancholií. Konečně! Sál zahalilo něco jako tma (atmosféru koncertu totálně narušovaly podsvícené balkóny) a za až hysterického vřískotu se na viktoriánské palubě zjevilo dlouho očekávané. Už při rozhovoru působil Ville Valo uvolněně a příjemně naladěný. Stejný šarm si přinesl i na pódium a s tradičním cigárkem hlasově uhranul celou Lucernu. Dvacetiskladbovou nadílku odstartovala "Passion´s Killing Floor" z aktuální desky "Venus Doom" a hustými sabatovskými riffy v mezihře naznačila, že romantika půjde ruku v ruce s metalovým černokněžníkem. Kapele se dařilo vše, na co sáhla. Do rozvášněného publika vrhala jeden hit za druhým a ve výrazu bylo znát, že si poslední štaci na evropském turné náramně užívá. Kolikrát se přihodilo, že struktura skladeb se decentě tříštila a docházelo tak na nejen instrumentální exhibice. "Neposlušně" totiž manévroval i Ville a hlasově si dořál nejeden výstřelek. Jenže HIM se to ten večer dalo spolknout i s navijákem. Předvedli se jako skuteční hudbeníci, kteří si mohou dovolit mírnou neforemnost. Nejenže tím bavili sebe, ale zkušené hudební oko muselo mlsat, protože mnohdy to byly variace skutečně lahodné. Dredový kytarista Lilly vyrostl v opravdového rockového virtuóza, bubeník Gas ohrazen mantinely á la NHL byl ozdobou rytmické sestavy; jeho efektivita nesnese komentáře. Za každou skladbou následoval zasloužený potlesk, zpravidla doprovázený zběsilými výkřiky fanynek. Růže se mihotaly vzduchem, mnohá z nich doplachtila až k samotnému Villemu. Dalo by se namítnout, že zvuk mohl mít ještě větší koule, ale po dlouhé době jsem si mohl užít soustředěný poslech, který nenarušovalo zbytečné přebuzení a urvané volume doprava. Šílenství se s přibývajícími hity stupňovalo a kapele si v případě "Wings of Butterfly", "Join Me" či "Vampire Heart" doslova pohrávala s publikem, v ten moment si mohla dovolit snad cokoliv. Úžasné se jevily světélkující trubice pod efektovými hlavicemi a podtrhávaly dojem profesionálně připravené podívané. Mezi členy kapely byla znatelná jakási hravost a vzájemně se nevyhýbali očnímu kontaktu, zjevné to bylo u Villeho, který zraky často stáčel mezi své kolegy. Skupina tak budila dojem dobrého rozpoložení a spokojenosti. Po dobu dvou hodin je však náročné udržet vysoké nasazení, a tak zhruba v půli začal koncert lehce stagnovat. Ville se hlasově šetřil a důraz kladl hlavně na nástrojový projev. Podívaná pro zasvěcené do aktivní hudební tvorby, pro běžného písničkového konzumenta to byl asi slušný kopr. Řadím se k první sortě zmíněných, proto jsem zaujatě sledoval každý pohyb. Došlo i na sabatovské citace a po osmnácti kusech měl v podobě "The Funeral of Heart" přijít konec. Pánové se nechali dlouze přemlouvat, řada přítomných zanechala skandování a sklesle mířila k šatnám, jenže oni se přece jen vrátili. Vystřihli si jediný přídavek "The Sacrament" s gentlementskou úklonou se odporučeli.

Názory se mohou různit, ale zastávám pohled, že HIM předvedli úžasné rockové vystoupení. Sladký prášek extáze ze studia strčili do kapsy a na povrch se vyvalila porce rebelie, svobody a především skutečnosti. Nejsou to jen gotičtí manekýni, ale opravdoví hudebníci, kteří své řemeslo dělají od srdce a s čistou vírou. Pražský koncert mnohonásobně předčil studiovou sterilitu a rozpoutal opravdové inferno, které bych si s chutí zopakoval klidně za týden.

Text: David Havlena, web: www.spark-rockmagazine.cz