Přeložila pro heartagram.cz xmontik z článku Rock soundu (6/08), který zpovídal Villeho během koncertování v Austrálii.

„Nejsem sakra alkoholik. Nevěřím, že alkoholismus je nemoc.“ Ville Valo

Ville Valo se upřeně dívá na zadní stranu balíčku australských cigaret. Je na nich obrázek úst zničených rakovinou, které se znetvořenými rty s vředy a zelenými zuby, křivými jako hřbitovní kameny, připomínají zombie. Mají za úkol vystrašit kuřáky, aby přestali kouřit.

„Jdeš k zubaři a vždycky ti tam řeknou, že něco není v pořádku, jen aby z tebe vytáhly prachy.“ Říká frontman HIM a nadšený kuřák. „Přemýšlel jsem o tom, že si vyrazím všechny zuby a budu používat umělý. Je to mnohem jednodušší. Můžeš si měnit barvy, žlutější pro běžný život

,

pro speciální příležitosti hollywoodskou bílou a trochu třpytu na rapovou party.“

Pět hodin před koncertem HIM na jejich australském turné, je vypořádán s únavou z letu a obklopen hrnkem kafe a ohmatanou kopií islandského románu. Ville je nanejvýš satirický: vypálit vtipy tak suché, že skoro praskají. Ale při pohledu na jednatřicetiletého zpěváka nevidíte známky toho, že se aktuálního alba HIM „Venus Doom“ prodalo pouze ve Spojených státech více než půl milionu kopií. Oblečen v džínech, tričku a saku, vlasy zakrývá fialová čapka – Ville se nepyšní žádnou z doplňků nezbytných pro rockovou hvězdu, možná kromě hojných tetování.

Tenhle Fin rád cestuje nalehko. V jeho zavazadle na dva týdny najdete dvoje džíny (jedny na koncert, druhé na „volnější“ chvíle), dvě trička, tři páry spodního prádla a ponožky. Ville nepoužívá prádelních služeb hotelu, raději si všechno vypere v ruce v umyvadle. Je pravda, že většinu věcí, které nosí, dostal. „Tenhle růženec s vodou z francouzských Lourdes se objevil na stagi během turné v Austrálii v roce 2006,“ říká, v rukou svíraje malý stříbrný přívěšek. „Moje šála byla vhozená na stage v Praze a čepice na Barrowlands v Glasgow v prosinci. Pro mě je to vynikající, originální kousky jako třeba sako s namalovaným havranem, které někdo hodil na stage v Sydney. Je skvělý, když tu jsou lidi, kteří mají rádi naši hudbu a jsou tak nadšený, že mě chtějí oblékat.“

Kromě toho, že byl v sedmi letech ohromen KISS a fascinován Gene Simmonsovým zobrazením ohně, chlupatou hrudí a pliváním krve, Ville nikdy nechtěl být rockovou hvězdou. Pro štíhlého frontmana to vždy bylo o hudbě. Ještě předtím, než se stal teenagerem, strávil Ville hodiny posloucháním „Take My Breath Away“ od skupiny Berlin z 80. let a „The Riddle“ britského zpěváka Nika Kershawa – ty však později vyměnil za Black Sabbath a Led Zeppelin. Ville miloval hudbu pro „čistou lásku k melodiím a pocity, které způsobuje.“

„Jen hlupák by chtěl být rockovou hvězdou a já nikdy hlupákem být nechtěl,“ říká, „takže jsem nikdy zvlášť nechtěl být rockovou hvězdou. To jsem radši chtěl být tvůrce soundtracků k hezkým věcem. Středem pozornosti by byli ostatní a já bych byl stranou.“

Zatímco Ville vyrůstal ve finských Helsinkách, toužil po nekonvenčním životě. Hraní mu nabízelo cestování, nevšední pracovní dobu a samozřejmě příležitost psát a hrát „tvrdé rockové písně s trochou sentimentality.“ Když začal hrát ve skupině (původně jako baskytarista) odměna za těžké časy – krádeže toaletního papíru z barů, protože vlastní si nemohl dovolit a práce v sexshopu jeho otce – se začaly objevovat. Poprvé si Ville uvědomil své charisma ještě před HIM, když mu bylo pouhých 15 let.

„Po jednom koncertě za mnou přišla dívka. Byl jsem ještě celý zpocený a opilý a ona řekla, že chce jit se mnou do postele,“ vzpomíná. „ V knížkách se dočteš, že protože jsi hudebník, jsi z nějakých důvodů sexuálně zajímavější a atraktivnější. A ne, nešel jsem s ní do té postele. Jsem rád, že v sobě mám tu vzpomínku.“ (směje se)

V Evropě se HIM stali slavnými o šest let později, kdy se singl ´Join Me In Death´ vyhoupl na první příčky německých hitparád a prodej činil více než půlmilionu kopií během dvou měsíců. Od toho dne je stále úspěšný do té míry, že Villeho uvádí do rozpaků.

 „Nepovažuju tenhle song za skvělý nebo nejlepší, jaký jsme kdy složili,“ říká. „Naučil mě ale hodně o tom, jak načasování, šance a plno dalších věcí nemají mnoho co dočinění se psaním, nahráváním a produkováním. V rock and rollu se hodně věcí stále mění, takže je to jako být v hudebním Las Vegas a hrát ruskou ruletu s pěti kulkami místo jedné.“

NAHRÁVÁNÍ ´VENUS DOOM´, šestého alba HIM, bylo pro Villeho složité. Během skládání písniček byl jeho stálým společníkem obraz Davida Harouniho Žena v červené, který si koupil v galerii toho umělce narozeného v Iránu v New Orleans. Ve Villeho domě, pětipatrové obranné věži postavené roku 1842 na okraji Helsinek, ho tento androgynní portrét – který je na přední straně přebalu alba - provázel „dobrým, špatným a mnoha osobními selháními.“ Řekl, že psaní osobních textů k nahrávce ho změnilo v „sebevražednou trosku“.

„Možná že sebevražedná troska znamená to, že existenční filosofie mi byla vždycky blízká,“ říká. „Být či nebýt, toť otázka. Je to vždycky dobrá otázka, ať děláš cokoli, musíš se ptát sám sebe. Musíš to dělat každý den, aby sis byl úplně jistý, že to co děláš, děláš ze správných důvodů, a čím jsi starší, tím víc musíš mít oči otevřené, abys nezjistil, že jsi v situaci, ve které musíš ustoupit.“

„Hodně lidí slevuje až moc a já jsem příliš velký romantik, abych už v tomhle věku začal polevovat. Chci mít zase ten správný romantický náhled, vys*** se na vědu a znovu oživit představivost a romantiku – neomezené možnosti lidské mysli, duše a srdce.V běžném životě bych chtěl být překvapený jako dítě, které poprvé vkročí do cukrárny. Takže ústupky mě nemusí nutně přivádět k sebevraždě, ale přinášejí mi pocit zklamání.“

 Pátráme hlouběji ve sbírce Villeho pocitů. Čtvrtý song z alba, The Kiss Of Dawn, je o příteli hudebníkovi, který spáchal sebevraždu. Protože před tím nikdy nezakusil takovou ztrátu, přimělo ho to přemýšlet o úmyslné smrti.  

„Každý přemýšlí o tom, že se zabije,“ říká Ville. „Je to od Nietscheho. Myšlenky na sebevraždu ti pomůžou přežít mnoho probdělých nocí, ne? Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo nepřemýšlel o svém pohřbu. Já třeba nechci normální pohřeb, přemýšlel jsem o kryptě. Bylo by to dobrý tak jako to dělá Roger Corman (americký režisér béčkových filmů) – hodně Poe-ovský. Zřejmě je to fascinující, ale neměl by ses toho příliš držet. Já se pokouším žít v přítomnosti jak nejvíc to jde a snažit se o blbosti, protože splynutí z davem mi umožnilo být v téhle kapele a setkat se s mnoha úžasnými lidmi z celého světa ale ne bez riskování. Musíš být schopen ztratit všechno, co máš, kvůli polibku… úsměvu…dobré písničce.“

„Každý přemýšlí o tom, že se zabije.“ Ville Valo

Samozřejmě, že Valova rehabilitace v roce 2007, na kterou sám dobrovolně nastoupil, byla šokující novinkou. Musel čelit srdečnímu selhání, zvracení, sr***  krve a probouzení uprostřed noci, aby zapil pivem prášky na spaní proti chronické nespavosti. V zařízení Promises v Malibu frontman prošel detoxikací. Navzdory třítýdenní očistě vyvrací, že je závislý.

„Nejsem sakra alkoholik,“ říká. „Nevěřím, že alkoholismus je nemoc. Mluvíme o muzikantech. Většinou když začínají, dostanou zaplaceno v pivech, ne v penězích. Když hraješ v barech, volný čas tu strávíš setkáváním s přáteli a pitím. Pak najednou piješ šest piv ještě před koncertem a máš v sobě ještě víc adrenalinu, než kdybys jich vypil deset. Ale když děláš tohle už deset let v řadě, začne tě to unavovat.“

„Když jsem byl mladší, byl jsem dost ostýchavý a to byl důvod, proč jsem se trochu opíjel, abych byl víc společenský. Většina lidí to udrží pod kontrolou, protože pracují pondělí až pátek od 9 do 5, ale my pracujeme po nocích a v divných hodinách a o to jde. Ale nevěřím, že alkoholismus je nemoc.“

U někoho může střízlivost uvolnit nepříjemné potlačované pocity, které se jednou vynoří. Emoce mohou být zdrcující. Ale Ville tento problém neměl, říká, že díky hudbě.

„Pár přátel, kteří byli opravdu silní alkoholici, říkali, že bych mohl být mnohem víc citlivý, citlivý po psychologické stránce, protože alkohol tě úplně umlčí,“ říká. „Než mi bylo 3O, žil jsem stejně jako Jim Morrison svůj poslední rok. Teď žiju jako na začátku – připadá mi, že je mi znovu 14. Ale cítím se nestálejší, a taky trochu víc prozíravý, zřejmě. O věcech přemýšlím dvakrát.“

Teď je Ville zdravý  - až na obrovské množství kofeinu a neustálou přítomnost cigaterového kouře – a říká, že jediná stinná stránka střízlivosti je to, že mu chybí veselí a pití po koncertě. Takže co po koncertě dělá?

„Jdu do hotelového pokoje a čtu si,“odpovídá. „Turné je děsná nuda. Nuda, nuda, nuda bez flámů. Je to hrůza. Koncerty jsou o hodně lepší, když se kontroluju a prostě si vnucuju to, že teď zpívám líp. To je důvod, proč zůstat střízlivý.“

„Už mě to sr**o hodně dlouho nechtěl jsem v tom pokračovat. Klukům ze skupiny to bylo líto. Já jsem teď šťastný a hrdý, že jsem střízlivý. A dá se říct, že je to i kvůli rodičům a proto být dobrým příkladem pro bratra.“ Ale Ville nemůže odpřísáhnout, že jeho střízlivost je závazek na celý život.

„Pil jsem tolik, že se mi zvedá žaludek, když cítím červené víno, a to je pro mě dobrý znamení, že už nechci pít,“ říká, „ale sakra nevim, jestli se nezamiluju do dědičky Glenfiddichu (směje se). Nikdy nemůžeš říkat nikdy, protože prostě nevíš, co se stane.“

„Už skoro rok si dobíjím baterky a jde to docela dobře – spím lépe a můžu si znovu přečíst knížky a znovu vidět filmy z úplně jinýho úhlu pohledu.“

Překlad xmontík